Magazín JÓGA DNES - PSYCHOTERAPEUTICKÝ SERIÁL


Minulost či současnou objektivní situaci změnit nemůžeme, můžeme ale změnit postoj k nim...

Karel Fišer » www.czap.cz

Psychoterapie nám pomáhá měnit pohled člověka na sebe i na ostatní a hlavně přístup k sobě a druhým lidem. Pomocí psychoterapie rovněž můžeme získat nový postoj ke své minulosti, dát jí nový význam, například když naše dětství nebylo zcela ideální - vyrůstali jsme s rodičem alkoholikem, zažili jsme šikanu, zneužívání apod. Během psychoterapie se můžeme vypořádat s minulými zraněními, která nám v současnosti blokují možnost prožívat některé pocity nebo podle své vůle jednat například ve vztazích a svobodně žít. Jeden z mýtů o psychoterapii je ten, že je jen pro "cvoky". Pro lidi, kteří blázní a berou léky. Ten další, také velmi častý, zase říká, že se v terapii otevírají staré rány, "budeme se hrabat v minulosti". Pro mě je v terapii klíčové zastavení se.

Tenhle článek je určený pro magazín o józe. Tedy pro lidi, kteří na sobě pracují. Sám jsem dlouholetým praktikujícím. A rovněž pracuji jako psychoterapeut. Paralel mezi jógou a psychoterapií mě napadá během pra- xe vždy tolik! A stejně tak při práci s klienty. Dnes bych se rád zastavil u postoje, u věcí, se kterými nejde hnout. Jsou situace, kdy zkrátka není v našich silách, v naší moci, abychom cokoli změnili. Známe je všichni, byly tu, jsou a budou. Co změnit vždy můžeme, je náš postoj k nim. Co se tím vlastně myslí? Co vám klientům my terapeuti těmito slovy vlastně nabízíme? Velice často se nám v životě stává, že danou situaci vnímáme z jednoho hlediska či z velmi zúženého souboru úhlů pohledu. Zasaženi bolestí, ztrátou, křivdou, nečekanou ránou, ocitáme se v zajetí emocí, které nám náš postoj předurčí. Zmíněná změna postoje může v momentě, kdy nejsilnější emoční vlna přejde, přinést ještě jiný způsob, jak se k celé věci postavit - jak jinak ji také vnímat, jak jí rozumět a v lepším případě ji po nějakém čase transformovat tak, aby nás nezatěžovala, v ideálním případě abychom z ní dokázali vytěžit pozitivní přínos. Tady se dotýkáme okřídleného "krize je šance" - často pro nás nese důležitou "message". Pokud se podaří krizi dobře zvládnout či poctivě projít, může se na konci tohoto procesu objevit zcela nový obzor, který otevře další možnosti. Vyžaduje to od nás zastavení, ačkoli bychom od celé záležitosti nejraději co nejrychleji a co nejdál utekli. Chce to od nás také vědomou přítomnost, uvědomění a ideálně vhodný doprovod někoho, kdo citlivě naslouchá, s porozuměním nás přijímá, ale není v tom až po uši s námi. Z pomyslného pevného břehu nás tak může dobře nasměrovat tak, abychom se nepropadli hlouběji, nešlapali vodu, neplýtvali energií, nezapomínali dýchat a našli vlastní způsob, jak ze symbolické bažiny ven. Vždy jde o velice individuální, striktně unikátní proces. Terapeut na břehu má zkušenosti, ví, jak a kudy svého klienta nasměrovat, má terén "zmáknutý", nikdy ale předem neví, jak bude vypadat právě tato společná práce. A neočekává to ani od klienta. Proto nelze uplatňovat ani další z častých stereotypů, kdy klient říká "jiní by tohle zvládli sami už dávno, já se tady v tom plácám, vy máte jistě důležitější případy, zabírám tu akorát místo". Stejně jako u každé lekce jógy, i tady je potřeba mít na paměti své možnosti, své limity, svou kapacitu. Vzpomínáte na slova lektorů, když vás vedou do ásan? Neusilujte, netlačte, udělejte to dnes jen tak, jak vám to vaše tělo dovoluje. Jinak byste si mohli ublížit. A nekoukejte okolo, někdo už pozici třeba zvládá lépe. Buďte u sebe, u svého dechu, u svých možností. 

Stejné je to v terapii. Respektovat vlastní limity, fyzické a duševní rozpoložení tady a teď, nesrovnávat se s pomyslnými "ostatními", kteří by přece už dávno měli tohle vyřešené, nehodnotit sebe samé. A nehodnotí ani terapeut. To jsou základní principy toho, čemu říkáme sebepéče, dobrá starost o sebe a o své potřeby, laskavý a tolerantní přístup k sobě. Tento postoj nám může pomoci překlenout krize, které nás potkají, ale také nám může být dobrým nástrojem pro prožití kvalitního života.